Kolik lidí musí zemřít, abychom pochopili exponenciální funkce?

Předesílám, že nejsem ani lékař, ani datový analytik. Učím teoretickou informatiku a mým posláním je vysvětlovat studentům těžko pochopitelné věci. V posledních dnech, když si přečtu zprávy nebo kouknu na Facebook, zažívám stejné pocity, jako když stojím před třídou plnou studentů, kterým jsem už pošesté něco vysvětlil a oni to pořád nechápou. V takové chvíli přemýšlím, jestli jsou opravdu tak hloupí, nebo jestli bych měl spíš já vrátit svůj pedagogický diplom. Ale pak tyto úvahy rychle zaženu, nadechnu se, vydechnu a dám tomu ještě sedmý pokus.

Být učitel je zkrátka poslání. Věřím, že pochopit, co se tady děje, mají právo všichni. I ti, kteří si v matematice posílali milostná psaníčka místo toho, aby dávali pozor. Stejně jako zdravotníci léčí každého člověka. I toho, který je po infarktu, má nadváhu, a přesto si před týdnem užil skvělou párty s kolegy, kde jenom pár lidí kašlalo. A teď jim ho přivezli s covidem.

Pokusím se tedy vysvětlit, proč nákaza, které si 9 z 10 lidí ani nevšimne, je vážnou hrozbou pro zdravotnictví, a tedy pro nás všechny. A proč i výzvy vědců, podepsané uznávanými autoritami svých oborů, docházejí ke zcela protichůdným závěrům. Jedni říkají, že nemáme panikařit, že se nic neděje. Druzí očekávají kolaps zdravotnictví a smr tisíců lidí. 

V případě šíření epidemie totiž vůbec nejde o to, zda má člověk lékařský diplom, ale o to, zda pochopil matematiku, konkrétně exponenciální funkce. Zubaři, kardiochirurgové, rehabilitační specialisté, a nakonec i praktičtí lékaři celý život léčí jednotivé pacienty. Ke svojí práci nepotřebují přemýšlet o zdravotnickém systému jako celku a nelze jim tak mít za zlé, že mnohdy "pro stromy nevidí les". O něco více zarážející je to u primářky oddělení infekčních chorob, ta by ten les vidět měla. Byl to právě tento rozhovor, který ve mě evokoval zmíněný pocit bezmoci "jak to, že to pořád nechápou?" a přiměl mě k napsání tohoto článku.

Záludnost exponenciálního růstu

Když vysvětluji studentům exponenciální růst, používám k tomu legendu o tom, jak keralský král prohrál šachy s převlečeným bohem Krišnou. Odměnou za výhru měla být rýže - na první políčko šachovnice jedno zrnko, na druhé políčko dvě zrnka, na třetí čtyři zrnka, a tak dále, na každé políčko vždy dvojnásobek toho, co je na políčku předchozím.

Podle legendy se král výherci vysmál, nechal přinést pytlík rýže a vyplatit odměnu. Následující obrázek, který studentům promítnu, ukazuje, jak rychle počet zrnek roste. Pytlík, kde je kilo rýže, dojde před koncem druhé řady, na poslední políčko už bude potřeba další kilo rýže.

Ale zdvojnásobování je fakt potvora, a i kilové pytlíky brzo přestanou stačit. Na poslední políčko čtvrté řady už budou rýže potřeba dva kamiony. Pořád se můžeme uklidňovat tím, že dva kamiony přece nejsou zas tak moc, že už jsme v půlce šachovnice. Ale kdo si všimne, že na posledních políčcích každé řady bylo napřed 128 zrnek, pak kilo, pak čtvrt tuny a teď dva kamiony, už zavětří problém. Na konci další řady bude potřeba zhruba čtrtina roční spotřeby celé ČR, pak zhruba celá roční spotřeba Evropy. Na konec předposlední řady potřebujete veškerou rýži vypěstovanou na celé planetě za 2 roky, a na zaplnění posledního políčka by se musela celá planeta skládat půl tisíciletí.

Další těžko pochopitelná záludnost spočívá v tom, že počet zrnek na každém políčku je přesně o jedna větší než počet zrnek na všech předcházejících políčcích dohromady. Kdo tomu nevěří, může si to na první řadě přepočítat. Další fungují stejně.

Souvislost magického R a exponenciálního růstu

Nyní zpět k pandemii koronavirózy. Rychlost růstu exponenciální funkce je vyjádřena tzv. kvocientem. Ten byl v našem případě 2, protože na každém políčku je 2krát více rýže než na předchozím. A možná už vám to připomíná magickou hodnotu R - reprodukční číslo epidemie, které značí, na kolik dalších lidí jeden průměrný nakažený své viry naprská. A skutečně to tak je, pokud by každý nakažený předal nákazu dvěma dalším lidem, máme tu přesně tempo růstu popsané na šachovnici. Můžete namítnout, že reprodukční číslo je u nás výrazně menší než 2, takže příklad se šachovnicí je zbytečně apokalyptický. Jenomže pro každou exponenciální funkci platí, že její hodnota se po konstantním počtu kroků zdvojnásobí.

Když si například uložíte peníze do banky na 15% roční úrok (kéž by taková banka byla), budete mít dvojnásobek za 5 let. A další dvojnásobek za dalších 5 let, jak ukazuje následující tabulka. Těchto 5 let jako by odpovídalo jednomu políčku šachovnice. 

U epidemie je doba "úročení" daná inkubační dobou. Pro názornost předpokládejme, že je to zhruba týden. Při reprodukčním čísle 1,15 (to je ten náš 15% úrok) se tak počet nakažených zdvojnásobí každých 5 týdnů. My jsme na tom ve skutečnosti o něco hůře, pro zjednodušení počítejme s reprodukčním číslem 1,41 (tedy s úrokem 41 %). Máme-li tedy 100 nakažených a každý v průměru nakazí 1,41 dalších lidí, budeme mít po týdnu 141 nakažených. A po dalším týdnu to bude 141 x 1,41, což je 200. Ke zdvojnásobení dojde za 2 týdny, což při pohledu na čísla z minulých týdnů není daleko od pravdy.

Už nás tedy nemůže překvapit, že denní přírůstek 100 nakažených na začátku srpna narostl na 200 nakažených v půlce srpna a 400 na konci srpna. Stejným tempem by to pokračovalo na 800 v půlce září, 1600 na konci září, 3200 v půlce října a 6400 na konci října. Jenomže to bohužel nepokračovalo stejným tempem. Reprodukční číslo totiž odráží to, jak se lidé mezi sebou potkávají. A tak, když se všichni vrátili z dovolených a děti začaly chodit do škol, bylo to pro šíření nákazy něco jako bonus - další "dva týdny zdarma". V půlce září jsme tak měli 1600, na konci září 3200 a v říjnu bychom pokračovali na 6400 v půlce a 12800 na konci. Jak víme, na konci října je to opět ještě víc, což svědčí o tom, že reprodukční číslo je vyšší než našich pro názornost zvolených 1,41. Pro celkový pohled to však není podstatné, důležitý je trend. A jestli se křivka počtu hospitalizovaných potká s kapacitou zdravotního systému 7. listopadu nebo 15. listopadu, je už víceméně jedno.

Zatímco exponenciální funkce do nekonečna rostou, u šíření viru to tak není, protože tu nemáme nekonečně mnoho lidí, na které by virus mohl přeskočit. V určitý moment tedy šíření samo zpomalí. Tento moment se odhaduje při promořenosti zhruba 50 % populace, v ČR tedy 5 milionů lidí. Pojďme tedy ještě trochu počítat. Víme, že políčku na šachovnici odpovídá dvoutýdenní oddobí, kdy se počty zdvojnásobí. Taky víme, že počet zrnek na každém políčku je stejný jako počet zrnek na všech předchozích (plus jedna, ale to můžeme zanedbat). Exponenciální růst se tedy zastaví, až se během dvou týdnů nakazí 2,5 milionu lidí. To odpovídá denním přírutkům mezi 150 a 200 tisíci. Pokud by 1 % z nich potřebovalo intenzivní péči, máme to 1500-2000 lidí, které musíte každý den uložit na JIP.

Další velmi záludná věc je zpoždění. Počty pozitivně testovaných dnes odpovídají počtům nakažených před týdnem. Z toho plyne, že dnes přijatá opatření se na každodenně zveřejňovaných číslech projeví až za týden. A tak zhruba týden předem víme, kolik nových pacientů nám přijde do nemocnic, a zhruba dva týdny předem můžeme odhadovat počet zemřelých. Pokud tedy doteď rostly počty nově potvrzených případů, ještě týden porostou počty nově hospitalizovaných. Takže pokud někdo říká, že se za 2 týdny začne situace zklidňovat, a odvolává se u toho na matematický model, měl by k tomu dodat i důležitý předpoklad modelu, a totiž, že počty nových případů začnou klesat. Což zatím nenastalo.

Covid19 přece není vážná nemoc

Byť ani covid není procházka růzovým sadem, ve srovnání se španělskou chřipkou nebo ebolou to vážná nemoc opravdu není. Osm, možná devět z deseti lidí si jí ani nevšimne, "pouze" každý dvacátý musí do nemocnice, a určité procento skončí na JIPce. Kdyby intenzivní péči nedostali, skoro určitě zemřou. Když ji dostanou, mohou přežít. Co si málo lidí uvědomuje, je, že jestli zemřou, anebo přežijí, je z hlediska zahlcení systému úplně jedno. Důležité, je, že každý nemocný 1-2 týdny blokuje lůžko a plicní ventilátor. A nezáleží na tom, jestli jej pak z JIP odešlou domů nebo do márnice. Důležité je pro něj volné místo na JIPce mít, jinak by šel do márnice rovnou. Takže i kdyby to nakonec byla chřipečka se smrtností 0,1 % (jako že není), tak pokud jednotky procent nemocných vyžadují intenzivní péči, systém se zahltí.

Další záludností, která se vzpírá intuici nejen většiny lidí, ale i lékařů zvyklých léčit nemocné, jsou bezpříznakoví nakažení. Nejsou nemocní, nepotřebují žádnou péči, ale virus kolem sebe šíří. A když nebudou doma, naprskají jej na další lidi, kteří už onemocnět mohou. Bezpříznakový přenašeč není nic nového pod sluncem. Nové je to, že každý z nás si musí připustit, že takovým přenašečem může být a že je třeba se kvůli tomu omezit.

Pokud není v nebezpečí jen jednotlivý pacient, ale celý zdravotní systém, nastává chvíle přenechat prostor datovým analytikům, ajťákům a jiným profesím, které mají schopnost podívat se na tento systém jako celkem. Zkusme to tedy s nimi. Bude nám stačit následující obrázek (zdroj), konkrétně linka vyjadřující kapacitu péče osob v těžkém stavu a tmavý graf vyjadřující počet osob, kteří v tomto těžkém stavu jsou:

Někdo by mohlo jásat, že ještě půlka kapacity pro těžké případy je volná. Kdo ale chápe exponenciální růst, tak vidí, že systém je od kolapsu právě tak dlouho, než se počty zdvojnásobí. Tedy zhruba dva týdny.

V tuto chvíli je dobré si opět vzpomenout na šachovnici. Konkrétně na to, že na každém políčku je tolik zrnek rýže, jako na všech předcházejících dohromady. Taky připomeňme, že každé políčko šachovnice odpovídá zhruba dvěma týdnům šíření viru. Takže během každých dvou týdnů přijde do nemocnic přesně tolik nových pacientů, kolik jich tam přišlo od začátku exponenciálního růstu (což bylo někdy na začátku srpna). A taky celkový počet zemřelých se bude každé dva týdny zdvojnásobovat (stačí se podívat na čísla trochu do minulosti - teď jsme na dvou tisících, před dvěma týdny to byl tisíc, před dalšími dvěma týdny pět set). A bude to trvat tak dlouho, dokud bude počet nových případů exponenciálně růst (a nejspíš ještě cca 2 týdny potom).

Kolik lidí tedy musí zemřít?

Nemůžeme nikomu zazlívat, že doteď vážnost situace nepochopil. Exponenciální růst je záludný, skutečně to dlouho vypadá, že se nic závažného neděje. Člověk má navíc přirozeně tendenci popírat existenci vážného problému, zejména pokud jej vládní opatření připravují o živobytí. Navíc jsme permanentně ujišťováni, že náš zdravotní systém je lepší než v Itálii nebo New Yorku a že to zvládneme. Jak ale ukazuje příklad se šachovnicí, žádná země na světě nemá dost rýže na vyplacení výhry. A stejně tak žádná země na světě nemá dost lůžek na JIPkách, aby ustál průchod pandemie koronaviru bez opatření.

Pokud jste dočetli až sem, tak už vás asi výzvy, že bychom se neměli zbytečně děsit, neuklidní. Když hoří dům, tak je potřeba křičet a utíkat. A pak raději skončit na psychiatrii s posttraumatickým šokem, než mít na hrobě nápis "Uhořel v duševní pohodě". Tím nechci říkat, že je dobře, abychom teď všichni byli ve stresu. To určitě ne. Naopak, každý z nás pandemii lépe přečká, když ve stresu nebude. Ale falešný pocit bezpečí vede k tomu, že lidé problém podceňují, dál se mezi sebou potkávají, a proto čísla rostou tak, jak rostou.

Odpověď na otázku v titulku tak může být pořád "jenom" v tisících, pokud začneme zůstávat doma hned. Pokud ale bude každé opatření proti šíření viru znamenat poslední večeři v hospodě nebo poslední nákup v butiku, a doma zůstaneme, až budou v televizi promítat řady mrtvých na chodbách nemocnic, tak to budou desítky tisíc.

Přeji nám všem, abychom brzy pochopili, že je potřeba udržovat sociální distanc. Jenom tak se počty nových případů můžou začít konečně snižovat. Zdravotníkům přeji, aby zůstali zdraví a mohli se o nás starat. Protože k čemu jsou nám stovky ventilátorů, které k nám z celé Evropy proudí, když je nebude mít kdo obsluhovat? Přeji si, aby nám EU a okolní státy pomohly a postaraly se o naše pacienty, i když si to jako stát vůbec nezasloužíme. A přeji si, aby se křivka počtu těžkých případů jenom lehce dotkla kapacity našeho skvělého zdravotního systému, a ne ji významně překročila.

Všechno, co opravdu potřebuju znát jako proděkan, jsem se naučil ve skautském oddíle

Před pár dny začal podzim. Ten letošní bude pro mě zajímavý. Naši univerzitu čeká volba rektora, fakultu čeká volba děkana. A s blížícím se koncem období, na které jsem byl jmenován jako proděkan pro zahraniční vztahy, nastává čas bilancování. Je to pro mě zatím vrchol kariéry, a tak bych se rád zamyslel nad tím, co vedlo k tomu, že jsem se vůbec proděkanem stal. A je to celkem prosté. Za všechno, co mě k této funkci kvalifikuje, vděčím skautu.

Začnu trochu obecněji schopnostmi, které jsem potřeboval mít ještě ne jako proděkan, ale jako vysokoškolský učitel. I ty totiž vycházejí ze skautského oddílu. Když jsem jako vysokoškolský učitel začínal, vedl jsem pouze cvičení. Náplň byla víceméně dána garantem předmětu, ale bylo na mě, jak ji uchopím. Jaké příklady použiju, v jakém pořadí. Připravit si cvičení je dost podobné přípravě družinové schůzky. Je daný cíl a je potřeba si promyslet, jak tohoto cíle dosáhnout. A to navíc tak, aby to děti/studenty bavilo, aby přišli i příště. Je potřeba přemýšlet nad dramaturgií, nad tím, že studenti jsou po hodině unavení i nad tím, že každému jde něco jiného a je potřeba zapojit pokud možno všechny. Má příprava na cvičení se tak velmi podobala přípravě družinové schůzky.

Stejně jako se ze schopných rádců stávají vedoucí oddílů, ze schopných cvičících se stávají přednášející a garanti předmětů. Koordinace předmětu, ve kterém je více skupin a více cvičících, vyžaduje přesně tytéž schopnosti jako je vedení oddílu o více družinách. Lidí je více, což trochu komplikuje individuální přístup. Od dětí/studentů je člověk trochu dále, ale i tak musí zůstat autoritou a být připraven řešit individuální problémy. Do značné míry je ale potřeba se spolehnout na rádce/cvičící. S nimi je potřeba pravidelně komunikovat a diskutovat o problémech. Příprava a vedení přednášky se dost podobá přípravě a vedení oddílového výletu. Cíl vám nikdo nestanoví, ten je potřeba vymyslet. Je potřeba vymyslet, jak se do cíle dojde, jaký bude cestou program. A potom to vše zrealizovat a cestou nezabloudit. Stejně jako na přednášce, po které by mělo být většině studentů jasné, o čem se tu hodinu a půl mluvilo a jak je to ve studiu posunulo.

Po vedení oddílu je dalším stupněm vedení střediska. Z dovednosti, které jsme se naučil jako vedoucí střediska, jsem v akademickém prostředí uplatnil zejména psaní a řízení projektů a organizaci táborů. Podat žádost o dotace na činnost střediska je přesně to stejné, jako podat projekt na rozvoj předmětu či výzkum. Míra byrokracie se samozřejmě liší, ale v principu potřebujete získat peníze na rozvoj a zkvalitnění toho, co děláte, nebo na vybavení pro to, abyste mohli začít dělat něco nového. Ideální samozřejmě je, nechat si zadotovat to, co byste stejně dělali i bez dotace. Pak je potřeba projekt včas a bez chyb zrealizovat a nakonec vyúčtovat. Ve skautu i na univerzitě.

Organizace táborů se v mém případě přetavila do organizace konferencí. S přípravou tábora i konference se začíná měsíce (příp. roky) předem. Je potřeba připravit program, který musí být nejen dostatečně atraktivní, ale musí mít i vzdělávací hodnotu. Je potřeba zajistit veškeré zázemí (místnosti, ubytování, administrativu) a v neposlední řadě catering. Na táboře i na konferenci platí, že ani sebelepší jídlo nenahradí špatný program. Ale špatné jídlo může dojem z jinak perfektně připravené konference/tábora úplně zničit. Ani tábor, ani konferenci, nelze organizovat sám. Potřebujete tým schopných lidí, na které se můžete spolehnout, a rozdělit si role. Jako vedoucí pak hlavně musíte myslet na to, jestli všechno, co je potřeba zajistit, někdo zajišťuje. A když ne, tak to řešit.

Ve vedení skautského střediska (případně výše v organizační struktuře) potřebujete všechny tyto schopnosti a ještě mnohé další. Potřebujete vidět problémy, které ostatní ještě nevidí a včas je řešit, než bude pozdě. Potřebujete mít jasnou vizi, kam své středisko směřujete a potřebujete motivovat ostatní ke společnému postupu tímto směrem. Potřebujete vědět, na koho se můžete spolehnout a koho je z důležitých úkolů lepší vynechat. A potřebujete se smířit s tím, že ne všichni dělají to, co dělat mají a ne všichni vaše vize sdílí. Přesně tyto schopnosti jsou potřeba i ve vedení fakulty.

Ale abych jen nechválil (ať už sebe či skauting), jsou dvě schopnosti, které bych jako proděkan mít měl, ale ve skautu jsem je bohužel nezískal. Tou první je schopnost se u toho všeho nepředřít. Vzpomínám na rádcovské, vůdcovské a další kurzy, kde jsme byli cíleně vedeni k tomu, abychom se všemu věnovali naplno, jinak to nebude dost dobré. To jde bohužel jen do určité míry. Činností, které je dobré ve vedení fakulty dělat, je tolik, že není v ničích schopnostech je všechny zvládnout. Takže i když jste stokrát přesvědčení o tom, že by něco fakultě fakt pomohlo, tak pokud to nestíháte a nemáte nikoho, kdo by to udělal, je potřeba se smířit s tím, že to prostě nebude. Skauting mě vedl spíše opačným směrem – hecnout se a po nocích to udělat. Což ale nejde vydržet dlouhodobě. Už dlouho jsem na žádném skautském kurzu nebyl. Z vyprávění mám ale dojem, že toto se od mých dob změnilo a že dnešní rádcové a vedoucí se kromě toho všeho, co jsem se naučil já, naučí i hospodařit se svým časem, vážit priority a některé činnosti prostě vypustit.

Druhá schopnost, kterou mě skauting nenaučil, by se dala označit slovem politická. Skauting vede k tomu, že se o problémech diskutuje otevřeně a že je podstatné, CO je obsahem sdělení a ne, KDO to řekl. Což v akademickém prostředí ne vždy platí a několikrát jsem byl zkušenějšími kolegy upozorněn, že veřejně podpořit Pepíka, znamená naštvat Frantíka. A Frantík pak příště nemusí podpořit mě, bez ohledu na to, o jak kvylitní nebo závažnou myšlenku půjde.

Na schopnosti nepředřít se jsem začal cíleně pracovat a myslím, že jsem se v ní dost zlepšil. Co se týče politických schopností, tak ty jsem předem vzdal. Znamenalo by to zásadní změnu způsobu uvažování, kterou nechci dělat. A tak jsem určitě mockrát řekl věci, které se ledaskomu nelíbily. Prostě proto, že jsem byl přesvědčen, že je to tak správně bez ohledu na to, komu to pomůže víc a komu míň. Rád bych totiž, aby i v akademickém prostředí bylo důležité, CO se říká a ne KDO to říká. Ano, jsem naivní. Pan děkan mi to říkal mockrát...

I když mě tedy skauting na proděkanskou kariéru nepřipravil stoprocentně, jsem přesvědčen, že bez něj bych to nedokázal. Tento článek jsem psal hlavně pro ty, kteří svůj volný čas tráví vedením dětí jako kdysi já. Jsou to rádcové, vedoucí oddílů a vedoucí středisek a přemýšlí, jestli se jim to vůbec vyplatí. Dělají to zadarmo, zatímco jejich spolužáci si vydělávají na brigádách. Chtěl bych, aby věděli, že z dlouhodobého hlediska se to vyplatí. Že při tom všem, co člověk dělá zadarmo, získá schopnosti, které pak v zaměstnání někdo ocení.

Poznámka: Název článku je parafrází názvu knihy Roberta Fulghuma „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“

Výlet do Štrasburku

Na seznam evropských měst, které jsem navštívil, minulý týden přibylo sídlo evropských institucí - Štrasburk - do kterého mě pozvala Rada Evropy.

Rada Evropy a ETINED

Ačkoliv Rada Evropy sídlí hned vedle Evropského parlamentu, s Evropskou unií nemá mnoho společného. Členy Rady Evropy jsou všechny evropské státy s výjimkou Běloruska, tedy i Rusko, Turecko, balkánské a kavkazké země. Celkem 50 států. Hlavními tématy aktivit Rady evropy jsou lidská práva, demokracie a vláda práva. A k tomu patří i koordinace vzdělávací politiky, takže například ECTS je výsledek Rady Evropy, nikoliv EU.

V roce 2013 se ministři školství sjeli v Helsinkách a deklarovali, že je potřeba bojovat s korupcí ve vzdělávání. A protože boj s korupcí by byl dvakrát negativní, rozhodli se raději podporovat poctivost. Zastánci dvouhodnotové logiky v tom nevidí rozdíl, protože NOT CORRUPTION = NOT (NOT INTEGRITY) = NOT NOT INTEGRITY = INTEGRITY, ale z výchovného hlediska je samozřejmě lepší podpora pozitivních hodnot, než potírání hodnot negativních, i když to tolik netáhne novináře. A ona podpora pozitivních hodnot by se měla odehrát přes Pan-European platform for ethics, transparency and integrity in education (ETINED).

Po ministerské konferenci v Helsinkách v roce 2013 nabraly události rychlý spád. V roce 2014 se vymyslely základní aktivity, kterým se ETINED bude věnovat (tehdy si mě pozvali do Bruselu, abych jim vysvětlil, jak je to s plagiátorstvím ve vysokém školství), v roce 2015 v Praze slavnostně platformu spustili a už v listopadu 2016 se platforma poprvé sejde. Každý členský stát má v platformě dva zástupce, takže to máme dohromady 100 lidí. Akceschopnost takovéto skupiny tak nikdo nečeká a z této stovky lidí byla vybrána řídicí skupina, která se bude scházet častěji a bude zodpovědná za to, že se něco opravu bude dít. Řízením osudu (a patrně i státního tajemníka na ministerstvu školství, Jindřicha Fryče) jsem se stal jednám ze zástupců Česka v ETINED a jmenovali mě i do řídicí skupiny, která se 25. května 2016 poprvé sešla.

Dobrodružná cesta

Doprava z Brna do Štrasburku je poměrně komplikovaná. Dá se jet vlakem (12 hodin, 3 přestupy), letět letadlem (3,5 hodiny s přestupem + 3 hodiny cesta na letiště + 2 hodiny na letišti + hodina cesta z letiště, tj. celkem 9,5 hodiny) nebo autem (8 hodin čistého času jízdy). Jindřich sem jezdí často a jezdí autem, měl jet i na první setkání řídicí skupiny ETINED, tak jsme se domluvili, že dorazím do Prahy a pak se svezu s ním. Rada Evropy ušetří, snížíme uhlíkovou stopu a ještě bude cesta příjemnější.

Den před cestou se ale tento plán začal hroutit, ministestvo řešilo nějaké věci, u ktrých musí Jinřich být, takže jsme odložili odjezd o 2 hodiny. Když se pak v den odjezdu tvářil, že možná nebude moct jet vůbec, domluvili jsme se, že raději pojedeme každý sám. Vlak do Vídně (kterým by moje cesta do Štrasburku začala) právě odjel, takže mi nezbylo, než vzít své auto a vydat se na osmihodinovou cestu. Průtrže mračen na Vysočině, půlhodinová zácpa na D5 (tu jsem objel), zácpy na německé A6 (ty už jsem neobjel), nikdo, s kým bych se v řízení vystřídal. Dělal jsem hodně přestávek a po necelých deseti hodinách jízdy (tj. kolem osmé večer) dorazil na místo svého ubytování ve Štrasburku.

Další zajímavý příběh se týká ubytování. Tak nějak jsem považoval za samozřejmé, že ubytování zajistí Rada Evropy. Zatím to tak vždycky bylo. Když se mě v pondělí Jindřich zeptal, ve kterém hotelu spím, začal jsem cítit problém. Hotel, ve kterém spal Jinřich byl už plný, tak jsem si zarezervoval pokoj v jiném, vzdáleném cca 400 metrů. Večer před cestou mi ale přišel e-mail, že mám sice přes Booking.com potvrzenou rezervaci, ale místo už pro mě nemají a že mi sehnali jiné, levnější ubytování o pár ulic vedle, jestli budu souhlasit. Souhlasil jsem, co mi také zbylo.

A na tuto adresu jsem taky dorazil. Na pohled rodinná vila, z balkónu vlaje albánská vlajka, na dveřích cedulka "Missión de Albanie". Znovu jsem zkontroloval, jestli jsem na správné adrese. Ulice i číslo domu seděly. Na jednom ze zvonků bylo stejné jméno jako v e-mailu, který mi přišel, tak jsem zazvonil. Dveře cvakly a já jsem mohl vstoupit do domu. V přízemí albánské vyslanectví, v prvním patře zavřené dveře bez popisu, ve druhém patře otevřené dveře.
"Bon soir"
"Hello, I should have an accommodation here"
"Yes, you have"

Ale tohle je normální byt! Z paní se vyklubala majitelka hotelu, která mi znovu zopakovala, že došlo k nějaké chybě a že mi Booking.com potvrdil ubytování, které nebylo dostupné. A že mě teda ubytuje u sebe doma, v pokoji své dcery, která zrovna pomáhá chudým v Indii. A že to budu mít levnější. OK, proč ne. Postel tam byla, koupelna a wifi taky a přestože mě paní večer zdůraznila, že ubytování je bez snídaně, ráno jsem měl za dveřmi tácek s tousty, marmeládou a čajem. Připadal jsem si trochu jako coachsurfer, až na těch 60 euro za noc.

Expert

 

Ve středu ráno jsem na druhý pokus našel tu správnou budovu, kde jsme se měli potkat. K dispozici byly čtyři vchody: "Employees with badges", "experts with badges", "experts without badges" a "other visitors". Rada Evropy používá slovo "expert" docela ráda, takže jsem vešel do dveří "experts without badges". Tam jsem nafasoval visačku, čímž se ze mě stal "expert with badge" a mohl jsem jít dovnitř.

Samotné jednání Řídicí skupiny ETINED probíhalo podle mého očekávání, ale čtenáře tohoto blogu to asi příliš nezaujme, takže jej přeskočíme.

Po skončení jednání jsme s Jindřichem vyrazili na prohlídku města (z jeho strany teda spíše ukázku) a nákup jedlých suvenýrů. Město je to pěkné, k vidění jsou vodní kanály, hrázděné domy, kostely... a atmosféra je na jaře opravdu příjemná. Jindřich mě zavedl do osvědčené brasserie na místní pivo a tarte flambée (taková místní pizza), čímž jsme prohlídku města ukončili.

Druhý den nás čekala ještě příprava listopadového jednání celé ETINED, diskuse o roli Rady Evropy při organizaci naší konference o plagiátorství, kterou budeme společně  pořádat příští rok v Brně, a pak už jen odjezd domů.

Cesta domů byla bezproblémová, svítilo sluníčko, dálnice byly poloprázdné, jelo se krásně, takže jsem byl za osm a půl hodiny doma. Ještě že jsem nejel vlakem, to bych se kvůli stávce na francouzské železnici domů asi hned tak nedostal.

Co se mi honí hlavou po útocích v Paříži

Už delší dobu mívám potřebu se k některým tématům veřejně vyjádřit trochu podrobněji, než je komentář něčího příspěvku na FB. Včerejší útoky v Paříži byly impulsem, který mě přiměl založit si blog s tím, že na něj občas něco napíšu. Tady je první příspěvek.

Útoky byly hrozné, je mi líto všech těch mrtvých lidí. Nikoho z nich jsem ale neznal, takže to, co bude mít daleko větší vliv na můj život, nejsou samotné útoky, ale reakce, které po nich přijdou. Rád bych se k některým vyjádřil.

Koukám na facebook a čtu různé příspěvky o tom, že za to můžou uprchlíci a že jestli se jich nezbavíme, tak nás všechny pozabíjí. Dokonce premiér jedné nejmenované sousední země prohlásil, že útočníci se mezi uprchlíky mohli infiltrovat. No, určitě mohli. Zkouším se ale vžít do role islámského fanatika, který prošel výcvikem v Sýrii a jeho cílem je pozabíjet co nejvíc Evropanů. A nějak mi do toho nezapadá představa, že si koupím gumový člun, budu riskovat život plavbou ve Středozemním moři a potom několik měsíců cestovat pěšky a různými autobusy, bát se, že mi někdo do cesty postaví plot s ostnatým drátem, mačkat se u toho s ostatními a občas se nechat zkontrolovat na hranicích. Myslím, že Islámský stát má na víc. Co třeba falešné pasy a letenky?

Co mě zaráží ještě víc, je, čeho se teď tolik lidí bojí. Někdo se bojí cestovat do Paříže (a ještě včera se nebál), někdo se bojí, že jej zabije Muslim. Jako lidé potřebujeme strach k tomu, abychom přežili. Bohužel funguje ze své podstaty celkem iracionálně a je potřeba se ho naučit trochu ovládat. Třeba tím, že se budeme bát hlavně toho, co pro nás představuje největší riziko. Nechám teď stranou dopravní nehody, kouření, alkohol, přepálené tuky a podobně a budu se věnovat jenom cílenému zabíjení co nejvíce lidí:

1.     Strach z Muslimů versus strach z Evropanů. Tvrdím, že zatím není důvod se Muslimů bát, protože Evropané jsou ve vraždění Evropanů daleko efektivnější. Včera 8 Muslimů zabilo 130 lidí. To je 16 mrtvých na jednoho útočníka. Ve srovnání s Andersem Breivikem, který sám pozabíjel 77 lidí nebo AndreasemLubitzem, který (také sám) poslal k zemi letadlo se 150 lidmi, jsou tedy bojovníci IS docela žabaři. A bojíme se Norů nebo Němců? A všimněme si, že oba měli jméno Ondřej. To přece nemůže být náhoda, odteď se tedy bojím, že mě zabije Ondřej.

2.     Strach z cestování do Paříže. Tvrdím, že racionálnější je mít strach cestovat do Uherského Brodu, než do Paříže. Včera zemřelo 128 z 2,2 milionu lidí (0,006%). V Uherském Brodě při střelbě vyšinutého útočníka v restauraci zemřelo 8 z 16 tisíc lidí (0,05 %). Takže Paříž je z tohoto pohledu 10 krát bezpečnější než Uherský Brod.

3.     Strach z uprchlíků. Když jsme byli před pěti lety v Sýrii, potkávali jsme tam nejhodnější lidi ze všech našich cest. A neumím se smířit s představou, že lidé, kteří nás zvali na čaj, dělili se s námi o oběd, radili nám kudy kam a dokonce nám i kupovali lístky na autobus, se za těch pět let změnili ve fanatiky, kteří teď proudí do Evropy, kde budou čekat na Abúovo písknutí a pak nás všechny postříli. Ne. Jsou to lidé, kteří prchají před Islámským státem a jeho vraždění. Takže pokud společný nepřítel dělá přítele, je na čase se s uprchlíky hodně dobře skamarádit.

Islámský stát chce vyvolat v Evropě strach a chaos. Takže jestli budeme mít po pařížských útocích větší strach než před nimi, IS vyhrál. Doufám, že se tak nestane.

Co tedy budeme dělat? To budeme jen tak koukat, jak se tu vraždí? Ano, budeme. To je totiž jediná správná reakce. Kontroly na hranicích, ploty, posilování tajných služeb a další omezování demokracie, útoky na Muslimy, podezírání nevinných lidí, strach a chaos je totiž přesně to, co IS chce. Jediným správným řešením je nenechat se terorizovat. Tím neříkám, že je špatně poslat na IS armádu. Nerad bych se ale dočkal toho, že teroristé způsobí, že budeme po cestách Evropou zase potřebovat pasy a že nás budou tajné služby šmírovat na každém kroku. Protože na seznamu problémů, které je potřeba řešit, seřazeném podle míry rizika, jsou náhodní islámští fanatici fakt hodně hluboko.