Všechno, co opravdu potřebuju znát jako proděkan, jsem se naučil ve skautském oddíle

Před pár dny začal podzim. Ten letošní bude pro mě zajímavý. Naši univerzitu čeká volba rektora, fakultu čeká volba děkana. A s blížícím se koncem období, na které jsem byl jmenován jako proděkan pro zahraniční vztahy, nastává čas bilancování. Je to pro mě zatím vrchol kariéry, a tak bych se rád zamyslel nad tím, co vedlo k tomu, že jsem se vůbec proděkanem stal. A je to celkem prosté. Za všechno, co mě k této funkci kvalifikuje, vděčím skautu.

Začnu trochu obecněji schopnostmi, které jsem potřeboval mít ještě ne jako proděkan, ale jako vysokoškolský učitel. I ty totiž vycházejí ze skautského oddílu. Když jsem jako vysokoškolský učitel začínal, vedl jsem pouze cvičení. Náplň byla víceméně dána garantem předmětu, ale bylo na mě, jak ji uchopím. Jaké příklady použiju, v jakém pořadí. Připravit si cvičení je dost podobné přípravě družinové schůzky. Je daný cíl a je potřeba si promyslet, jak tohoto cíle dosáhnout. A to navíc tak, aby to děti/studenty bavilo, aby přišli i příště. Je potřeba přemýšlet nad dramaturgií, nad tím, že studenti jsou po hodině unavení i nad tím, že každému jde něco jiného a je potřeba zapojit pokud možno všechny. Má příprava na cvičení se tak velmi podobala přípravě družinové schůzky.

Stejně jako se ze schopných rádců stávají vedoucí oddílů, ze schopných cvičících se stávají přednášející a garanti předmětů. Koordinace předmětu, ve kterém je více skupin a více cvičících, vyžaduje přesně tytéž schopnosti jako je vedení oddílu o více družinách. Lidí je více, což trochu komplikuje individuální přístup. Od dětí/studentů je člověk trochu dále, ale i tak musí zůstat autoritou a být připraven řešit individuální problémy. Do značné míry je ale potřeba se spolehnout na rádce/cvičící. S nimi je potřeba pravidelně komunikovat a diskutovat o problémech. Příprava a vedení přednášky se dost podobá přípravě a vedení oddílového výletu. Cíl vám nikdo nestanoví, ten je potřeba vymyslet. Je potřeba vymyslet, jak se do cíle dojde, jaký bude cestou program. A potom to vše zrealizovat a cestou nezabloudit. Stejně jako na přednášce, po které by mělo být většině studentů jasné, o čem se tu hodinu a půl mluvilo a jak je to ve studiu posunulo.

Po vedení oddílu je dalším stupněm vedení střediska. Z dovednosti, které jsme se naučil jako vedoucí střediska, jsem v akademickém prostředí uplatnil zejména psaní a řízení projektů a organizaci táborů. Podat žádost o dotace na činnost střediska je přesně to stejné, jako podat projekt na rozvoj předmětu či výzkum. Míra byrokracie se samozřejmě liší, ale v principu potřebujete získat peníze na rozvoj a zkvalitnění toho, co děláte, nebo na vybavení pro to, abyste mohli začít dělat něco nového. Ideální samozřejmě je, nechat si zadotovat to, co byste stejně dělali i bez dotace. Pak je potřeba projekt včas a bez chyb zrealizovat a nakonec vyúčtovat. Ve skautu i na univerzitě.

Organizace táborů se v mém případě přetavila do organizace konferencí. S přípravou tábora i konference se začíná měsíce (příp. roky) předem. Je potřeba připravit program, který musí být nejen dostatečně atraktivní, ale musí mít i vzdělávací hodnotu. Je potřeba zajistit veškeré zázemí (místnosti, ubytování, administrativu) a v neposlední řadě catering. Na táboře i na konferenci platí, že ani sebelepší jídlo nenahradí špatný program. Ale špatné jídlo může dojem z jinak perfektně připravené konference/tábora úplně zničit. Ani tábor, ani konferenci, nelze organizovat sám. Potřebujete tým schopných lidí, na které se můžete spolehnout, a rozdělit si role. Jako vedoucí pak hlavně musíte myslet na to, jestli všechno, co je potřeba zajistit, někdo zajišťuje. A když ne, tak to řešit.

Ve vedení skautského střediska (případně výše v organizační struktuře) potřebujete všechny tyto schopnosti a ještě mnohé další. Potřebujete vidět problémy, které ostatní ještě nevidí a včas je řešit, než bude pozdě. Potřebujete mít jasnou vizi, kam své středisko směřujete a potřebujete motivovat ostatní ke společnému postupu tímto směrem. Potřebujete vědět, na koho se můžete spolehnout a koho je z důležitých úkolů lepší vynechat. A potřebujete se smířit s tím, že ne všichni dělají to, co dělat mají a ne všichni vaše vize sdílí. Přesně tyto schopnosti jsou potřeba i ve vedení fakulty.

Ale abych jen nechválil (ať už sebe či skauting), jsou dvě schopnosti, které bych jako proděkan mít měl, ale ve skautu jsem je bohužel nezískal. Tou první je schopnost se u toho všeho nepředřít. Vzpomínám na rádcovské, vůdcovské a další kurzy, kde jsme byli cíleně vedeni k tomu, abychom se všemu věnovali naplno, jinak to nebude dost dobré. To jde bohužel jen do určité míry. Činností, které je dobré ve vedení fakulty dělat, je tolik, že není v ničích schopnostech je všechny zvládnout. Takže i když jste stokrát přesvědčení o tom, že by něco fakultě fakt pomohlo, tak pokud to nestíháte a nemáte nikoho, kdo by to udělal, je potřeba se smířit s tím, že to prostě nebude. Skauting mě vedl spíše opačným směrem – hecnout se a po nocích to udělat. Což ale nejde vydržet dlouhodobě. Už dlouho jsem na žádném skautském kurzu nebyl. Z vyprávění mám ale dojem, že toto se od mých dob změnilo a že dnešní rádcové a vedoucí se kromě toho všeho, co jsem se naučil já, naučí i hospodařit se svým časem, vážit priority a některé činnosti prostě vypustit.

Druhá schopnost, kterou mě skauting nenaučil, by se dala označit slovem politická. Skauting vede k tomu, že se o problémech diskutuje otevřeně a že je podstatné, CO je obsahem sdělení a ne, KDO to řekl. Což v akademickém prostředí ne vždy platí a několikrát jsem byl zkušenějšími kolegy upozorněn, že veřejně podpořit Pepíka, znamená naštvat Frantíka. A Frantík pak příště nemusí podpořit mě, bez ohledu na to, o jak kvylitní nebo závažnou myšlenku půjde.

Na schopnosti nepředřít se jsem začal cíleně pracovat a myslím, že jsem se v ní dost zlepšil. Co se týče politických schopností, tak ty jsem předem vzdal. Znamenalo by to zásadní změnu způsobu uvažování, kterou nechci dělat. A tak jsem určitě mockrát řekl věci, které se ledaskomu nelíbily. Prostě proto, že jsem byl přesvědčen, že je to tak správně bez ohledu na to, komu to pomůže víc a komu míň. Rád bych totiž, aby i v akademickém prostředí bylo důležité, CO se říká a ne KDO to říká. Ano, jsem naivní. Pan děkan mi to říkal mockrát...

I když mě tedy skauting na proděkanskou kariéru nepřipravil stoprocentně, jsem přesvědčen, že bez něj bych to nedokázal. Tento článek jsem psal hlavně pro ty, kteří svůj volný čas tráví vedením dětí jako kdysi já. Jsou to rádcové, vedoucí oddílů a vedoucí středisek a přemýšlí, jestli se jim to vůbec vyplatí. Dělají to zadarmo, zatímco jejich spolužáci si vydělávají na brigádách. Chtěl bych, aby věděli, že z dlouhodobého hlediska se to vyplatí. Že při tom všem, co člověk dělá zadarmo, získá schopnosti, které pak v zaměstnání někdo ocení.

Poznámka: Název článku je parafrází názvu knihy Roberta Fulghuma „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“